Byl konec března 1945 a pád Hitlerovy říše se už neodvratitelně blížil. Přesto velení šumperského gestapa poslalo na střelnici u Bratrušova vůz se šestnácti vlastenci a odbojáři. Zpět se vrátil už bez nich. O masakru mladých mužů z Troubelic, Dolních Studének, Králové, Pískova a Bludova se dlouho nevědělo, hromadný hrob se podařilo najít až o řadu měsíců později.
Příběh s děsivým koncem se začal psát 14. března. Odbojář Miloslav Vítek z Pískova se pokusil zmocnit zbraní v šumperské autodílně svého zaměstnavatele a horlivého nacisty Ernsta Burischka. V minulosti se to Vítkovi už podařilo, onoho dne však padl do léčky a skončil v rukou gestapa. Po nelidském mučení se mladý muž doznal a uvedl několik jmen. Následovalo kolečko zatýkání a mučení dalších lidí, jejichž počet se zastavil na čísle osmnáct.
Od příjezdu až do konce vyšetřování, které trvalo pět dní, byli vězni ve dne v noci spoutáni s rukama za zády, jen při jídle jim byla pouta sejmuta. K výslechu všechny vozili na gestapo. Krutému mučení odolali jen dva muži, kteří se nepřiznali a 27. března 1945 byli propuštěni z vazby.
Dalších šestnáct zatčených takové štěstí nemělo. K jejich vraždě dal svolení protektorátní státní ministr Karl Hermann Frank. Jako místo popravy tehdejší tajná policie zvolila val bratrušovské střelnice, kde nechal velitel šumperského gestapa Wilhelm Prellberg vykopat v předvečer masakru společný hrob.
V osudný den 31. března nad ránem gestapáci naložili zatčené a za asistence příslušníků SS je odvezli na místo. Odbojáře, kteří si museli lehnout do hrobu obličejem k zemi, stříleli pistolemi do týlu.
Účastníci masakru pak hrob zasypali a důsledně zamaskovali, protože akce měla zůstat utajena. Ze stejného důvodu Prellberg zakázal katům o hrůzné události mluvit. Popravu se gestapáci pokusili zamlžit dokonce tím, že den před ní napsali fiktivní rozkaz k propuštění všech šestnácti zatčených z věznice. Příbuzným Němci namlouvali, že byli odvezeni do Berlína k lidovému soudu či do koncentračního tábora.
Pátrání po osudu zavražděných vlastenců, stejně jako po šumperských gestapácích, které se rozběhlo po skončení války, se dlouho nedařilo. Až v první půli ledna 1946 vyšetřovatelé vypátrali Prellberga, který byl umístěn v liberecké věznici, kde však vystupoval pod falešným jménem.
Asi po dvou týdnech výslechů nakonec bývalý šéf šumperského gestapa přiznal, že muže nechal popravit a označil přesnou polohu hrobu. Mrtvoly pak soudní komise nechala ohledat a exhumovat a 20. ledna 1946 město Šumperk padlým vystrojilo národní pohřeb, na který dorazilo asi dvacet tisíc lidí.
Prellberg žil po svém odhalení už jen deset měsíců. V listopadu ho olomoucký mimořádný lidový soud odsoudil k trestu smrti oběšením.
Jména obětí jedné z největších tragédií konce druhé světové války na Šumpersku připomíná od května roku 1965 památník u silnice vedoucí ze Šumperka do Bratrušova. Jako první je na pamětní desce uveden dvacetiletý Oldřich Dušek z Troubelic.
Památník však není jediným místem, kde se lidé mohou poklonit obětem, které zemřely jen 38 dní před tím, než do Šumperku dorazila Rudá armáda. Díky členům občanského sdružení Bratrušovští pátrači tragédii připomíná i pamětní deska přímo v místě bývalého hromadného hrobu. Do té doby znal jeho přesnou polohu jen málokdo. Mimo jiné i kvůli tomu, že se nacházel v bývalém střeženém vojenském prostoru.
