Miroslav Kubíček býval označován jako básník Jeseníků, a to z toho důvodu, že uměl naslouchat zdejší krajině jako málokdo. To potvrzuje také jeho sbírka Přízeň přírody, která vyšla k jeho osmdesátým narozeninám v roce 2013. V tomto roce mu byla udělena Cena za přínos pro město za celoživotní literární práci, kterou zviditelnil celou oblast Šumperska a Jesenicka. Ve svých básních se často vracel i na svou rodnou Vysočinu.
Narodil se 1. října 1934 v Dolním Městě u Světlé nad Sázavou. Ve své rodné obci na Vysočině žil do dvanácti let, poté se s rodiči přestěhoval na Jesenicko. Obě krajiny Miroslava Kubíčka ovlivňovaly v průběhu celé jeho tvorby.
Maturoval na jesenickém gymnáziu a poté studoval na Fakultě společenských věd UP Olomouc obor český jazyk a literatura. Od roku 1960 učil na Střední zemědělské technické škole v Šumperku.
V roce 1963 mu vyšel debut Dny sluncí. Přispíval do časopisů Červený květ, Plamen, Host do domu aj. a kriticky se vyjadřoval k politickému. To mělo po roce 1970 za následek ztrátu zaměstnání, zákaz publikování a během normalizace byl veden jako osoba nepřátelská komunistickému režimu.
Po roce 1989 se opět mohl věnovat pedagogické činnosti a stal se ředitelem Střední zdravotnické školy v Šumperku. V důchodu vypomáhal jako kantor na Střední odborné škole v Šumperku a také na Střední škole sociální péče a služeb v Zábřehu.
Do literatury se Miroslav Kubíček vrátil až v roce 1992. Punc jeho jména nesla díla Jesenické pohádky a pověsti (1992), Pohádkové Jeseníky: Verše pro všechny děti (1993), Hornohanácké pohádky a pověsti (1997), Průzračnost (básně 1998), Láskoviny (básně, 2000), Vyznání městu a krajině (esej, 2001), Bloudivá blízkost (básně, 2002), Volba volnosti (básně, 2003), Rod roku (básně, 2005), Sladké hořkosti, hořké sladkosti (básně, 2009), Pradědovy pohádky (2009), Hlučná hlína (básně, 2010), Toulavou touhou (básně, 2011), Ještě (básně, 2012), Přízeň přírody (básně, 2014).
Miroslav Kubíček odešel tiše, bylo mu 86 let. Nikdy nezapomeneme.
