Pozvání na vernisáž

Pátá šumperská výstava Lubomíra Janečky je zaměřena na práci sochařskou. Jejím jádrem jsou snímky bronzové hlavy Václava Havla pro sídlo Rady Evropy ve Štrasburku a pro Kongres USA ve Washingtonu. Je provázena souborem přípravných kreseb k ní a ke dvěma jiným, tu vystaveným hlavám básníka Emila Juliše a historika umění Jiřího Šetlíka. Vznikly souběžně hned s několika variacemi Havlovy hlavy v létě roku 2012 v neskutečně krátkém čase a ve skromných podmínkách domku v Uherském Brodě.

Už samo zadání Havlovy hlavy, v obou místech osazení právem skvěle přijaté, vyvolalo ale tady doma řadu nedorozumění, střetů se závistí a nesmyslných pomluv. Zuřivá protestní petice proti ní sepsaná sochařem Michalem Blažkem a pak podepsaná řadou nahodilých návštěvníků oslavy narozenin Svatopluka Karáska, kteří hlavu vůbec neviděli, stejně jako tehdy ještě ani autor petice sám, znejistila některé zúčastněné natolik, že se od ní na čas raději v tichosti distancovali. Vrcholem směšnosti bylo nečekané Blažkovo setkání s výslednou hlavou ve slévárně v Horní Kalné. Netušíc, že jde o ni, nadšeně ji pochválil. Vím dobře, o čem tu mluvím. Na rozdíl od kritiků byli jsme přímými svědky, viděli Luboše v Brodě při práci, a nevím, kdo by se mu v ní i za daleko lepších podmínek mohl vyrovnat.

Množství kreseb, kterými se dohledával výrazu tváře Václava Havla a kterého tu v jeho nezaměnitelné roli před i po listopadu 1989 sám nezažil, bylo až fascinující. Část jich, podobně jako portrétních kreseb Jiřího Šetlíka a Emila Juliše, už rozdal, a do poslední chvíle nebudu vědět, kolik z nich se podaří na výstavu zapůjčit. Přestože něco z nedostupného doplní jenom fotografie, je mimořádnou událostí. Původní představa jejího následného uspořádání v pražské Knihovně Václava Havla se zadrhla na tamních změnách a je odložena na později. Ta zdejší je shodou okolností v programu galerie dvěstěšedesátá a je tak i jubilejní.

Miroslav Koval