Počítaje i společnou výstavu s Michalem Navrátilem a Alešem Szotkowskim, vrací se Pavel do galerie plným právem potřetí. Jeho draze vykoupená i uzdravující výpověď je ryzí a jedinečná. Snad jakoby se mu příběhy kreseb rodily v mysli nápovědou z rýh letokruhů a suků dřeva podlahy nebo desky pracovního stolu, zřetelně tam nalezené v podobě neodbytných vizí jeho bdělých snů. Už rukopisem připomenou sejmutou frotáž starých dřev.
Navzdory časté přítomnosti akordu smrti jsou laskavé a tesklivě krásné i přirozeným souladem zániku se zrozením. Jejich vlídně blouznivé vidiny v chimérickém srůstu jemných rostlinných tkání, zvířecích těl s příběhy lidí i jimi dotýkaných věcí splývají s živým prostorem kresby. S čistotou prvotního úžasu rodí se v něm a do něho se propadají jako jevy přesněji neuchopitelné a vratce znepokojivé, a přece nakonec ve všem i důvěrně známé. Šťastná náhoda, ale i přísný řád výsostně ryzí malířské povahy, naprostá svoboda střídmé zkratky její pevné formy a filigránsky jemný detail v ní je jim všem hluboce vlastní.
Vystavený soubor snivých kreseb malého formátu A4, hnětených červenohnědou rudkou a jen zřídka i uhlem, bez názvů, a o to sdílnějších, dorůstal snad každodenně do celkového počtu zhruba osmdesáti listů v krátké době od počátku ledna do závěru března roku 2015 v pavilonu 18A kroměřížské léčebny. Jejich výběr doprovázený textem našeho společného přítele Jana Slováka, malíře, řezbáře a básníka rodokmenem Pavlovu blízkým, vydalo brněnské nakladatelství Host. Jeden tisk nám došel poštou, a o výstavě bylo rozhodnuto. Rodí se ale kresby další a řada se plynule dlouží. Je jich teď už kolem dvou stovek; čeho vlastně, bezhlesých básní tiše vyprávěných obrazem ? U něho v jediném proudu bez rozlišení. Je bytostným básníkem, navenek zdánlivě sebejistým, vskrytu ale plachým a zranitelným. Vracet se k jeho výsostným vizím tajemných spojení věcně nespojitého je čirou radostí, podobnou listování vzácnou bibliofilií.
Miroslav Koval
