Pozvání na vernisáž - Eva Konstantinidu - Krajiny býků

Eva Konstantinidu krajiny býků snad rodí z vlastní podstaty, z ní a z barev nanášených i rukama samovolně rostou a srší životodárnou silou. Ze všeho jí sálá výheň života, prosazuje se vrozený temperament jihu a jeho síla přirozeně souznívá s vitalitou motivu. Eviny kresby zřetelně ukazují, že nejenom objemy, ale daleko víc vnitřní síly ho tvarují a hnětou. V její kresbě noří se ze sítě čar, v malbě z pláství lávovité masy proměněné do hmoty býčích těl; bez odstupu a ve splynutí s malbou býčí síly, svobodně a rozpoutaně v radosti i smutku pomíjivé chvíle v jejím uplývání. V obdivu a v lásce k nim je nalézá i v hloubi sebe samé. V bytostném vzplanutí rostou jí na plátnech přidáváním hmoty, rodí se v ní navrstvením barev, podobně jako socha v hlíně. Barvy volí významově, nedrží se skutečnosti. Maluje býky v syté červeni jejich krve, v jasné modři nebe, ve výbušné žluti nebo zeleni. Vrůstají do země a splývají s ní. Dynamická barevnost a napětí pohybu je jádrem její zářivé malby. Miluje barvy jako své býky.

Otevřenost až ke dnu, pod kůži, na dřeň těla a duše je Evě vlastní. I z drsných slov textů zaznívá ryzí čistota, rezonuje hlas Radůzy nebo Edith Piaf. Malbu a kresbu neodbytná slova doprovází a potvrzují.

Krása býčích těl je jednoznačná, ale i tři jablka na kousku nevyhlazeného dřeva maluje s chutí. Forma je tu s věcností obsahu v rovnováze a obojí je u ní stejně důležité. Motiv probouzí a nese citový náboj. Vtahuje do obrazu, ale už tah ruky a barevná skvrna, každý detail malby sám o sobě je mu rovnocennou výpovědí. Jednota obojího je naprostá a nemá smysl rozlišovat obecné a určitější. Sama forma mluví. Všechno je tu plné síly života v radosti, kterou šíří a malbou až marnotratně rozdává.