Fotbal: Jak ze začarovaného kruhu ven? Rozhovor s trenérem Bohdanem Heclem

Když se vrátíme o pár měsíců zpátky, jak moc velký optimista jste byl v průběhu zimní přípravy?
„Kdo mě zná, tak ví, že nepatřím mezi zatvrzelé optimisty. V přípravném období mě budil ze spaní počet hráčů, který jsme měli k dispozici. Dlouho nebyl optimální. Trochu jsem se uklidnil až ve chvíli, co se otázku kádru podařilo vyřešit za minutu dvanáct. Příchody několika nových fotbalistů nám moc pomohly, zvláště přítomnost Filipa Rozsívala byla ve středu zálohy znát. Zvládli jsme první zápasy a já jsem byl stále přesvědčenější, že to můžeme dokázat.“

V divizi jste se udrželi i přes skutečnost, že jste byli jednoznačně nejmladším mančaftem v soutěži. Kde se skrývala hlavní týmová síla?
„V chuti trénovat. Scházeli jsme se v dobrých počtech, někteří jedinci se mohli pochlubit téměř stoprocentní účastí. Dělalo mi to radost. V porovnání se sezónou, v níž jsme nakonec sestoupili, to byla velká změna. Tréninková morálka se rapidně pozvedla. Podařilo se nám sestavit mužstvo z hráčů, kteří na sobě chtějí pracovat a dělají všechno pro to, aby se dál zlepšovali. Platí to i o našich mladících, kteří ve většině přípravných zápasů tvořili polovinu sestavy, což nebylo úplně ideální. Potenciál mají, ale zkušenosti teprve získávají. Pro mě je nejdůležitější, že je fotbal baví. Bez toho by to nešlo.“

Myslíte si, že jednou nastane doba, kdy fotbalový tým Šumperka budou tvořit výhradně kluboví odchovanci?
„Jednou možná, zatím ale nenastala. Musíme být trpěliví. Pořád jsme ve stavu, kdy se bez posil odjinud neobejdeme. Na rozdíl od minulosti ale nestojíme o „natahovače rukou“ a záměrně si vybíráme hráče, kteří jsou pracovití a patřičně hladoví.“

Velkolepou jízdou, která vás katapultovala až na deváté místo, jste si sami na sebe upletli bič. Očekávání budou odlišná než doposud a bezpochyby daleko větší. Jak moc těžké bude na bravurní jaro navázat?
„Věřím, že se nám to může povést. Připravovat se budeme pětkrát týdně, a to s mužstvem, jehož osa stojí na pevnějších základech. Máme kostru dvanácti hráčů, což nás nenutí tvořit úplně nový tým, ale stačí ho jen citlivě a vhodně doplňovat. Do Bohdíkova se vrátil Lukáš Reichl, v Uničově to bude zkoušet Mirek Podhorný, k tomu nám chybí jeden stoper. Dávat mančaft dohromady není nikdy jednoduché, každopádně jsme v lepší pozici, než jsme byli před půl rokem. Po měsíční pauze, kterou kluci potřebovali a taky si ji zasloužili, je musíme probudit a znovu nastartovat rekondicí. Přes léto se žádné zázraky dělat nedají, pauza do startu nového ročníku je velmi krátká. Na jaře jsme ale poctivě trénovali až do konce, takže to nebude takový šok. Pokud se na přístupu hráčů nic nezmění, budeme mít na to, abychom produkovali minimálně stejnou fotbalovou kvalitu.“

Vaším trenérským parťákem je Zdeněk Opravil. V čem vidíte jeho největší přínos pro družstvo?
„Má obrovskou výhodu, že si prošel profesionálním fotbalem a viděl práci kvalitních trenérů. Je to jeden z nejlepších hráčů, se kterým jsem v minulosti působil ve společném týmu. Spoustu věcí dokáže vnímat úplně jinak, já si toho kolikrát ani nevšimnu. Kluci k němu mají přirozený respekt, protože vědí, že to byl profík. Když jim radí někdo takový, nemají sebemenší důvod, aby mu nevěřili.“

Objevují se situace, kdy se neshodnete?
„Určitě. Zdena by některé záležitosti řešil radikálněji. Když se mu na někom něco nelíbí, třeba jak pracuje v tréninku, klidně by ho z něj vyhodil. Nic to ale nemění na tom, že naše spolupráce funguje opravdu dobře. O to víc jsem rád, že bude plnit roli asistenta dál. To, že se v názorech občas nesejdeme, k fotbalu patří a není na tom nic zvláštního.“

Jako fotbalový lodivod zažíváte celou řadu vypjatých momentů. Stává se vám, že vás zápasové dění pohltí natolik, že bublající emoce neukočírujete a změníte se v „trenérského predátora“, který kouše na všechny strany?
„Pár blikanců jsem už měl. Jeden pozitivní v zápase s Vrchovinou, kdy jsme rozhodující gól vstřelili ve třetí minutě nastaveného času. Protože znamenal téměř jistou záchranu, radost byla obrovská. Jako bych se na několik vteřin ztratil a pořádně nevěděl, co dělám a kde se zrovna nacházím. Opačným případem bylo utkání v Blansku, kde mě zavalil pocit velké křivdy. V 90. minutě dostal Lukáš Horák balón z hloubi pole za obranu a mohl jít sám na bránu. Jenže se mával neexistující ofsajd. Když poznáte, že to nebylo samo sebou, klidného vás to nenechá. Pomezní rozhodčí si ode mě vyslechl své, nedokázal jsem to jen tak přejít. Stejně jako nedokážu celý zápas prosedět na lavičce. Prostě to neumím a asi nikdy umět nebudu. Pořád mě to táhne ke hřišti.“

Co vás na trenéřině naplňuje ze všeho nejvíc?
„Když cítím zpětnou vazbu. Za každých okolností se snažím dávat do fotbalu osobní maximum. A je fajn, když se mi energie, kterou do všeho vkládám, vrací zpátky. Myšleno od hráčů. Člověk je pak spokojený a věci spojené s přípravou tréninkového procesu se mu chystají mnohem lehčeji a s větší chutí. V opačném případě vás to může vycucávat tak, že jste fyzicky extrémně unavený a balancujete na hraně absolutního vyčerpání.“

Ve Francii vygradoval evropský šampionát. Jak se vám zamlouval?
„Ze začátku jsem z něj byl rozpačitý, dost zápasů ve skupině mělo hroznou úroveň. Nepovedly se ani některé vyřazovací duely. Vůbec mě například nenadchlo čtvrtfinále mezi Itálií a Německem. Ani jedna střela za poločas? Co to je? Kde to jsme? Nudilo mě to tak, že jsem televizi radši vypnul, nic zajímavého jsem tam totiž nenacházel ani z trenérského hlediska. Nejedno utkání bylo takticky svázané a namísto atraktivnější hry se hodně bránilo.“

Krátká pouť české reprezentace skončila už v základní fázi. V jakém ohledu vás zklamala nejvýrazněji?
„Na každé činnosti bylo dobře patrné, jak moc za evropskou konkurencí zaostáváme. Na všechno jsme potřebovali jeden dotek navíc, což byl problém, protože na něj nemáte čas. Borci, kteří v naší lize rozehrávají se zvednutou hlavou a snaží se hrát fotbalově, vůbec nestíhali. Třeba Limberský. Nebo Lafata. Běžecky a pohybově to byl totální propadák. Některé hráčské nominace jsem nechápal, místo starších vysloužilců bych se nebál dát šanci mladším klukům. Proč může za Francii nastupovat v základu osmnáctiletý mladíček a my se čehosi bojíme? A tisková konference trenéra Vrby a svazového vedení po návratu do Prahy? Hrůza a děs! Zatímco arogance a nesoudnost se rozdávala ve velkém, na pokoru a pojmenování chyb se jaksi nedostalo. Nakonec se dozvíme, že můžeme být rádi za to, že jsme na EURO postoupili. Vždyť je to přece úspěch…“

Kdybyste zodpovídal za volbu nového kouče pro národní tým, na koho byste ukázal?
„Abych pravdu řekl, nikdo mě nenapadá. Pár jmen se nabízí, ale jestli jde o správné alternativy, těžko říct. Jarolímem si nejsem jistý, a pokud jde o Zemana? Tam už ujel vlak.“

A co kdyby byl osloven Bohdan Hecl?
(smích) „Rád to přenechám jiným. Šumperk beru jako svůj strop a nemám ambice se tlačit nikam jinam.“

Český fotbal zápasí s nelichotivou nálepkou produktu, který z nejrůznějších příčin nemá nejlepší renomé. Jak ze začarovaného kruhu ven?
„Museli by z něj zmizet prospěcháři, co si v první řadě chtějí namastit svoji kapsu. Když si vzpomenu, co se dělo v závěru ligy, je mi zle. Ožralí rozhodčí, podivné výsledky, fotka vysmátých papalášů před zápasem o všechno. Jsem ze všeho tak znechucený, že ji sleduji jen okrajově. Prostě mi za to nestojí.“

Ve Francii jste viděl na vlastní oči zápas Česka s Chorvatskem. Neměl jste obavy z případných teroristických útoků?
„Než jsme odjížděli, provázel mě určitý neklid. Jakmile jsme ale do St. Étienne dorazili, už jsem na to nemyslel. Úžasnou atmosféru, která panovala před utkáním, na stadiónu i po skončení zápasu bych přál zažít úplně každému. Už jen kvůli ní to stálo za to.“

Dokážete si představit, jak bude Evropa vypadat ze deset nebo dvacet let?
„Docela se toho bojím. Na všechno mám svůj názor a ne každému by se líbil. Možná už ani žádná Evropa nebude.“

Nastal čas prázdnin. Dokážete fotbalově totálně vypnout?
„Nemám s tím sebemenší problém. Trénovat mužské áčko a ještě k tomu mládežníky nebylo snadné. Když k tomu připočítám normální práci, venku jsem trávil až šestnáct hodin denně. Měl jsem toho plné zuby, přerůstalo mi to přes hlavu, takhle vyčerpaně jsem se nikdy necítil. Proto jsem vypnul velmi rád. Za pár dní nás to začne zase válcovat, znovu se je potřeba naplno pustit do práce. Jak už jsem říkal, letní přestávka je krátká a musí se v ní zajistit spousta věcí.“


Foto: Petr Fišer

Bohdan Hecl v „otcovské“ rozpravě s Lukášem Horákem.